Filosofie (z řeckého philos = přítel a sophia = moudrost, „láska k moudrosti, k vědě“) je v první řadě základním postojem, který usiluje o objasnění nepochopeného a nevysvětleného, o rozumné pochopení světa a vztahu člověka ke světu. Na rozdíl od tradovaných názorů, náboženských přesvědčení či zvykových předpokladů, které se mohou – nebo dokonce musí – obejít bez systematického procesu intelektuálního zkoumání, filozofové pomocí racionální, ověřitelné argumentace a kritiky usilují o dosažení spolehlivého poznání. V tomto smyslu je filosofie také původním vzorem (a mezioborovým pojítkem) vědeckosti a sebeuvědomění člověka.

Tato touha po poznání směřuje především k nalezení obecně platných principů, které by dokázaly vysvětlit, co určuje dobré lidské jednání, zda existují univerzální hodnoty, jaké možnosti a limity má člověk v dosažení jistého poznání, v čem spočívá podstata a úkol člověka ve světě, nebo v jakém politickém a společenském uspořádání chceme žít.

Filosofování začíná údivem (Aristotelés) nad zdánlivě samozřejmými věcmi, pochybností (Descartes) o dosud přijímaných jistotách nebo znepokojením nad otázkou, která dosud nezazněla, ale zůstává nezodpovězena: Jsem ve svých rozhodnutích skutečně svobodný?

Jak se mohu rozhodovat, pokud svobodný nejsem? Podle čeho poznám, zda mé jednání je dobré, nebo špatné? Může být dnes správné to, co bylo včera špatné? Co když Bůh neexistuje? A co když existuje? Jsou prostor a čas nekonečné? Co je to vlastně čas? Existují absolutní pravdy? A samozřejmě: Jaký je smysl života? Jen málokdo se však za tento první impuls údivu nebo pochybností vydá dál. Příliš snadno se totiž rozum pod tíhou takových otázek zachvěje, znepokojení roste – a vytoužené jasné odpovědi se nedostavují. „Vlastní myšlení se svíjí, klopýtá v úzkých kruzích, svírá se a zamotává. Nakonec ten okamžik pomine, nebo ho necháme plynout“ (Jay F. Rosenberg). Takové otázky vytěsníme nebo odmítneme. Aktivní filosofové se je naopak snaží systematicky zkoumat: pomocí myšlenkových experimentů a pojmového objasňování, logické analýzy argumentů a budování vlastních koherentních a přesvědčivých odpovědí. Usilují o to, aby tyto problémy přivedli do dosahu rozumu – aby o nich bylo možné přemýšlet a vést dialog, který bude srozumitelný i pro ostatní. Filosofování tak pro každého z nás začíná: pochybností, zda vše, co slyšíme v médiích, od rodičů, ve škole nebo mezi přáteli, je skutečně pravda; otázkou, zda máme dělat to, co dělají všichni; snahou hledat vlastní cesty; kritickým srovnáváním různých představ o světě a člověku (včetně těch vlastních); rozvíjením podložených názorů na pravdu, morálku a politiku. A především ochotou přezkoumávat a rozvíjet své vlastní myšlenky a přesvědčení.

V hodinách filosofie jde především o to naučit se logicky uvažovat a argumentovat, analyzovat myšlenkové postupy, s nimiž se často setkáváme ve filosofických textech, a reflektovat základní existenciální otázky filosofie – a to jak v obecných pojmech a abstraktně, tak v systematických souvislostech.

Tyto otázky výstižně formuloval Immanuel Kant ve svých čtyřech základních otázkách, pod které lze zahrnout většinu filosofických disciplín:

Co mohu vědět? Teorie poznání, filosofie vědy, filosofie mysli.

Co mám dělat? Etika, politická filosofie, filosofie práva a sociální filosofie.

V co smím doufat? Metafyzika, filosofie náboženství, politická a sociální filosofie.

Ty pak ústí do závěrečné otázky: Co je člověk? Antropologie.

V souladu s tím se výuka filosofie a etiky na DSP zabývá v 5. – 12. ročnících následujícími tématy:

Etika (Praktická filozofie) je na DSP volitelným předmětem pro ročníky 5–9 jako alternativa k náboženství.

Na vyšším stupni gymnázia (10.–12. ročník) je filozofie povinným předmětem pro všechny studenty DSP.

Filozofii je možné si zvolit jako maturitní předmět v těchto formátech:

P 4 = ústní zkouška

P 5 = prezentační zkouška