DĚTI DĚTEM - OD ROKU 2002

     &    

--------------------------------------------------------------

Píše se rok 2002 a děti z Oddělení dětské onkologie a hematologie motolské nemocnice oslovily Německou školu v Praze projektem S internetem po světě. Upoutané na nemocniční lůžko cestovaly po zeměkouli alespoň virtuálně. Když se jakoby chystaly překročit hranici Německa, vyhledaly si naši školu na internetu, kontaktovaly e-mailem žáky a ti jim poslali informace o své zemi, kultuře a zvyklostech.

Dalším ze společných projektů bylo Světlo mého života. Děti malovaly obrázky toho, co je pro ně v životě nejdůležitější. Malovaly to, jak vidí důležité věci nemocné děti z kliniky a jak to vidí zdravé děti naší školy, které pochází z různých koutů světa. Následovala další spolupráce na projektech (Tulipánový den, Indiánské léto).

Pak přišel nápad darovat výtěžek z pravidelných vánočních bazarů právě dětem v Motole. Z části peněz byly uhrazené rehabilitační programy pro děti, které prošly léčbou a z části pak cvičení a nadstandardní služby, jako jsou rehabilitace, masáže, pomůcky pro léčbu (míče, podložky apod.). V pozdějších letech byly částečně hrazeny onkologické sportovní hry ve Wroclavi, kam jezdí děti až po dvou letech od ukončení léčby a prochází tzv. léčbou udržovací. Až tehdy mají sílu závodit s ostatními a pořádně si zasportovat.

 Předávání šeku 20.12.2012.

Zvláštní poděkování patří paní učitelce Kahánkové. Již od počátku je s klinikou v kontaktu a podpora nespočívá jen v předání výtěžku z vánočního bazaru. Každoročně malují naše děti na polštářky pro děti v Motole, které pak slouží jako dar pro sponzory drahých přístrojů. Jednou za čas uspořádá paní Kahánková se svými žáky aukci obrazů.

Každoročně v červnu navštěvujeme s dětmi rekondiční pobyt dětí v Chrustenicích u Berouna. Všechny děti hrají společně fotbal, v červnu 2012 diskutovaly s naším učitelem Davidem Chrištofem o charitativním běhu do Londýna. Na letošním pobytu si děti z NŠP připravili různé hry a malování na obličej. Děti byly z naší návštěvy opravdu nadšené a jejich rodiče zase po dlouhé době spokojení a usměvaví. I tyto aktivity jsou součástí podpory nemocných dětí.

 Chrustenice

Tato spolupráce však přináší mnoho i žákům naší školy. Je hezké vidět, jak se zamýšlejí nad tím, že v životě není nic samozřejmé a že ne všichni si mohou vždy splnit svá přání. Je i hezké pozorovat, jak se snaží svojí prací, tvořivostí a nápady přispět k naší společné pomoci druhým. Tento projekt – tato spolupráce - přináší a dává oběma stranám.

DĚTI DĚTEM mluví za vše. Zdravé děti z Německé školy v Praze pomáhají nemocným dětem a v tom to budeme pokračovat i v dalším školním roce.

Veselé zpívání pro smutné děti

Je pár dní před Štědrým dnem. Ve škole už všichni myslí jen na to, co najdou pod stromečkem a jak si budou užívat vánoční prázdniny. Většina dětí pojede s rodiči na hory za sněhem, kterého je sice zatím poskrovnu. Všichni ale doufáme, že se počasí tento rok konečně umoudří, „něco“ napadne, budou bílé Vánoce a budeme si vychutnávat zasloužené volno n
a sjezdovce, stavět sněhuláky nebo sáňkovat. Prostě si pořádně užívat života!

To se ale nepoštěstí jen tak každému. Tam, kam se právě chystám s částí našeho pěveckého sboru, jsou děti, které takové štěstí nemají. Jediné, co si teď opravdu přejí, je, aby mohly vyskočit z postele a sněhu se alespoň dotknout. A sluneční paprsky v létě? Pošimrají je vůbec v novém roce, který se pomalu blíží? Do léta sice zbývají dlouhé měsíce, ale tyto děti ani zdaleka nevědí, jestli sluníčko uvidí jinak než jen přes okno nemocničního pokoje.

Jedeme do nemocnice Motol na Kliniku dětské hematologie a onkologie zazpívat dětem koledy a oficiálně předat výtěžek z vánočního bazaru – neoficiální šek na 60 000 korun.

V tomto oddělení Fakultní nemocnice Motol nejsem poprvé. Vždy, když tam jedu a vím, co tam uvidím, vážím si toho nejcennějšího, co mám. Vážím si ZDRAVÍ svého i celé své rodiny a blízkých a toho, že so nikdo z nás nemusí prožívat to, co děti a jejich rodiče na této klinice.

Ptáte se, co tu dělají? Co to mají za nemoc, že tu leží tak dlouho? Proč je pro ně nemyslitelné sáhnout si v zimě na sněhovou vločku nebo se vyhřívat v létě na sluníčku u moře? Mají rakovinu – zákeřnou a velmi rozšířenou nemoc. Rakovina je nevyléčitelná nebo jen těžce vyléčitelná nemoc. Velmi jednoduše se dá popsat tak, že se vaše vlastní buňky v těle zblázní a začnou se k organizmu chovat nepřátelsky, množí se uvnitř těla a napadají orgány, oslabují je a ty pak postupně umírají a ztrácí svoji funkci. V Motole jsou konkrétně děti s rakovinou kostní dřeně neboli leukémií. Ta se dá léčit tak, že se nemocnému transplantuje – přenese -  do jeho těla kostní dřeň vhodného dárce. Člověka, který má stejné dispozice kostní dřeně jako pacient, je často velmi těžké najít. Když už se najde, tak právě tady v Motole je jediná transplantační jednotka v ČR, kde podstupují transplantaci děti.

Jsme před nemocnicí a vyzvedává si nás paní Věnka, abychom v Motole nezabloudili. Je tam spousta oddělení, chodeb, schodů, výtahů. Věnka pracuje na klinice již 13 let jako učitelka. I nemocné děti se učí, aby měli co nejméně zameškaných hodin. Po zdolání motolského bludiště jsme se dostali na první oddělení kliniky. Hned u vchodu si musíme nazout návleky na boty – předpisy jsou předpisy! V místnosti pro návštěvy nás uvítá pan profesor Sedláček, vedoucí lékař transplantační jednotky, a paní Maruška Choniawková, již přes 40 let dobrá duše kliniky. Jejich práci i času vlastního soukromí, který dětem na klinice dávají, patří můj obdiv.

Sbor se nejprve pár písněmi rozezpívá a pak jdeme na chodbu před pokoje. V tomto prvním oddělení jsou děti po transplantaci a začínají se samotnou léčbou. V nemocničním pokoji pro jednoho pacienta tráví několik měsíců upoutané k přístrojům, vyhublé, bez vlasů. Některé nemůžou ani ven z pokoje, dokonce ani malinko otevřít okno, aby slyšely naše vánoční koledy. Jsou ve velmi přísné izolaci. Maminky a sestřičky za nimi mohou pouze po důkladné dezinfekci, ve sterilním oblečení a s rouškou přes ústa. Takový život žijí s vědomím toho, že ani nevědí, zda se vůbec uzdraví. Pár dětí může sedět na vozíku mezi dveřmi a i přes roušky na jejich ústech vidíme úsměv v jejich očích. Konečně něco zábavnějšího, než ten sterilní pokoj a nekonečně stejný pohled z okna. Jejich maminky neskrývají obdiv nad našimi zpěváky. Pokud se tyto děti vůbec dožijí toho, že se nemoc začne zlepšovat, přesunou se do dalšího oddělení. Teď se tam přesunujeme s paní Věnkou my.

 Singen in Motol

Ve druhém oddělení to není s izolací až tolik přísné, jako v oddělení prvním. Přesto jsou zde děti 24 hodin denně upoutané k přístrojům. Alespoň jsou v pokoji po dvou až třech. Opět zde tráví nějaký ten měsíc léčbou. Sboristi se postaví do půlkruhu na chodbě a dětem můžeme otevřít dveře do pokojů, aby si poslechly zpěv koled doprovázený kytarou pana učitele Salveta. I přes zářivými barvami vymalované zdi a veselé obrázky pohádkových postaviček to tu na nás moc vesele nepůsobí. Představa, že jsme na té druhé straně, v tom pokoji, který je nám na několik měsíců domovem, není vůbec veselá.

Přesouváme se zpátky do motolského labyrintu a jdeme na oddělení, kde jsou děti, které se připravují na opuštění nemocnice. K tomu patří i místní „škola“, kde zase začíná učení a příprava na běžný školní život. Ani v tomto oddělení však děti ještě nemají úplně vyhráno. Ale v této fázi mají již naději na úplné uzdravení, které trvá i několik let.

A právě pro tyto děti, které prošly léčbou rakoviny a snaží se postupně vrátit do běžných kolejí, jsou určeny peníze, které získáváme v rámci vánočního bazaru. Naše škola věnuje tento výtěžek každoročně na úhradu cesty autobusem na dětské onkologické hry ve Wroclavi a částečně hradí rekonvalescenční a rehabilitační pobyty dětí v kempu v Chrustenicích u Berouna. Zde jsou děti po léčbě poprvé v kolektivu. Poprvé po dlouhých měsících, kdy byly zavřené v nemocničním pokoji, si opět hrají s ostatními dětmi. Od svého nástupu do nemocnice až do této doby neviděly rozkvetlé stromy, zelenou trávu, fotbalový míč, nemohly se proběhnout na čerstvém vzduchu, tak jako my, kdykoli nás napadne. Do života se pomalu vracejí i díky nám všem z Německé školy v Praze.

Před odchodem z kliniky se loučíme předáním šeku v hodnotě 60 000 korun. Pan profesor Sedláček a paní Choniawková nám děkují, jako kdybychom jim právě předali několik milionů. Uděláme společnou fotku s úsměvem, který jde těžko vykouzlit po to všem, co jsme viděli. Odcházíme zamlklí, ale s dobrým pocitem, že i naše škola podpořila boj dětí se zákeřnou nemocí, a že jsme mohli dětem a rodičům alespoň malinko zpestřit ty nekonečné měsíce v nemocnici.

Doteď jsem napsala „jen“ o tom co jsme viděli v nemocnici. Ale to není zdaleka všechno. Téměř ve všech případech se musí jeden z rodičů vzdát své práce, tedy jednoho rodinného příjmu, aby mohl s nemocným dítětem trávit čas v nemocnici. Někteří rodiče tam i bydlí. Podpora vlastní rodiny a přítomnost rodičů během léčby má velký vliv na psychiku dítěte. A jen v opravdu ideálním případě má nemocné dítě oba rodiče.

Závěrem bych ráda poděkovala za spolupráci a podporu Vám všem z Německé školy v Praze, sponzorům a partnerům. My všichni máme zásluhu na tom, že na tvářích dětí a jejich rodičů vidíme úsměv, a že naše zdravé děti mohou podpořit ty nemocné, které podporu potřebují.

Velmi děkuji panu učiteli Salvetovi a jeho „ovečkám“ ze školního pěveckého sboru za vánoční zpívání na klinice: paní Geitmann, paní Adiprasito, paní Carstensen, Sophii, Isabel, Ariadne, Antonii, Lorenzovi a Annabel.

 

15. května 2013

Marie Grygerová
PR/Marketing
NĚMECKÁ ŠKOLA V PRAZE
DEUTSCHE SCHULE PRAG
ww.dsp-praha.cz